Reference

Experimentovali s Božím synem!?

12. prosince 2010 se v pražském divadle Rokoko odehrálo jednorázové experimentální hudební představení: komediální „Xmas muzikál“ scénáristy Petra Duška.

Šlo o spontánní iniciativu mladých herců, „veselé lodní party“. Samotný lodní projekt je od počátku stavěn s myšlenkou vytvoření širokého společného prostoru pro uměleckou i duchovní část.

Z přirozených přátelství neherců, herců a muzikantů kolem této party (ve hře účinkuje i opravdový kostelní barman!) se vyklubal provokativní experiment zkusit sehrát společné představení. A tak se zrodila netradiční hudební interpretace vánočního příběhu, jehož pointu odhalíte až v poslední čtvrtině hry.

Děj se odehrává v prostředí fitness centra, jehož návštěvníci se různými fintami snaží odhalit tajemnou identitu přítelkyně svého kamaráda Josého. To se jim nakonec vskutku podaří, přičemž je ale souběžně odhalena nevěra Josého přítelkyně - Mary. A co čert nechtěl, spojená s očekáváním potomka - 'levobočka'! A José jí přitom tolik věřil!

Rozuzlení přichází ve chvíli, kdy zmatený a do deprese pohroužený José - Josef vyčítavě volá k Bohu a ten s ním nečekaně vstupuje v dialog... Hra končí sólovým scénickým tancem...

Představením průběžně prochází zdařilý zpěv a živá hra na elektroakustickou kytaru interpreta hlavní role - studenta Konzervatoře Jaroslava Ježka - Petra Šťastného, virtuózní hra renomovaného houslisty Romana Patočky (link) a basy kontrabasu baskytaristy skupiny Nightwork Jakuba Antla (zde).

Výkony 10 herců a neherců a 6 live-hudebníků příjemně překvapily asi 250 diváků, kteří menší sál divadla Rokoko zaplnili téměř do posledního místa. Uspokojení dávalo publikum najevo smíchem i nadšeným potleskem v průběhu celé hry. Z představení čišela spontánnost, živelnost, vtip a energie, herců byly zaznamenány ohlasy, že zážitek byl v mnohém lepší, než leckdy bývá i u zavedených divadel.

Jak bylo zmíněno úvodem, autorem vtipného scénáře byl Petr Dušek (divadlo Střep); hudební části Petr Šťastný (band Olgy Lounové), režie se ujal Jiří Haydila (donedávna Divadlo Husa na provázku) - pomocnou rukou rukou byla Kristýna Hejlková (filmová produkční, herečka) a Vánoční slovo na závěr vypověděl Jiří Zdráhal.

Protože šlo pouze o jednorázové představení tohoto 'ad hoc' souboru (alespoň prozatím), nezbývá, než této šikovné 'lodní partě' popřát hodně chuti a času do dalšího experimentování pospolu!

Recenze: Tomáš Janda

Kritika z Literárních novinek

Karneval jako buřty...nebo jako víno?

Hrajete-li či rovnou píšete amatérské divadlo, vystavujete se nebezpečí, že na představení - kromě rodičů, kamarádů a příbuzných - dorazí toliko vaši kolegové z redakce. Z vrozené slušnosti vám nezbývá než nabídnout lístky zdarma, čím více, tím lépe. Jako výraz vděku pak redaktoři vypijí všechno víno na afterparty a představení zkritizují.

V plném hledišti Salesiánského divadla v Kobylisích to hučí jako v úle. Scéna je však tichá, cudně zahalena oponou, ačkoli už uběhla dobrá čtvrthodina od avizovaného začátku. Nezbývá než trpělivě čekat... To už ale na jeviště vtrhá Principál v nablýskaném sáčku. Před našimi zraky se odkrývá projekční plátno, piano, něco posprejovaných zdí v pozadí a autobusová zastávka. Karneval duší se započal.

Stejně jako na pódiu sousedil klavír se zastávkou, kombinovala hra tanec s činoherními výstupy, pantomimu s filmem a hudbou na způsob postmoderní melange. Děj je v kostce obsažen již v názvu představení samotného: sledujeme epizodní osudy trápením stíhaných postav. Zastřešeny jsou rámcem zastávky, kde "duše" čekají nikoli na autobus, nýbrž na rozehrání svého příběhu. Prologem, který nás má zasvětit, je filmový klip, epilogem pak taneční vložky. A dále je tu průvodce, onen nablýskaný Principál, jenž inscenuje a posouvá děj sem a tam, podle vlastní libovůle.

Sledovali jsme jednotlivé scénky a v duchu se tak trochu ušklíbali nad jejich typizací, někdy vrávorající až u schengenských hranic říše Klišé. Posuďte sami: jeden lesbický coming out, pár manželství v krizi, nenaplněné ambice, ztracené děti. Schematičnost autorek Iny Marešové a Kristýny Hejlkové ovšem poskytla velký prostor hercům. Ti svěřené party vyšperkovali signifikantními detaily - např. Oskar, student "matfyzu" v podání Martina Žďárka, rozesmál sál pouhým čištěním bot. Nám třem novinářským krysám se líbila též blondýnka Lenka Semorádová, neboť i přes banálnost svěřené úlohy a strašlivý růžový outfit vdechla Slečně Sličné lidskost a vtip.

Kromě lidí vystoupily též tři Loutky (autorky Marešová, Hejlková a s nimi Jéňa Pospíšil) s pierotským make-upem, v průběhu však působily i jako vedlejší postavy. Byla nám tudíž umožněna komparace činoherních a pantomimických výkonů - jako mim zářila Ina Marešová, v herectví - co se rolí hlasitých, přímočarých manželek týče - byla šupinatější rybou ve vodě Kristýna Hejlková.

Divoké masky nosily i tanečnice (Anna Tupá, Lenka Vocílková ad.). Skvěle oscilovaly mezi polohami čarodějnice - noční můra - harpyje, až měla první divácká řada místy zaječí úmysly. Co kdyby se tyto saně vrhly na ně?

Poté, co odehráli svou příběhovou strofu, byli pestrými barvami nalíčeni i herci, aby se mohli stát součástí divokého tanečního víru, který tvořil stále se vracející refrén. Zmíněná typizace tak byla prostřednictvím anonymních masek završena.

Nenápadný, ale o to důležitější byl klavírista. Jeho bravurní hra připomínala styl Yanna Tiersena. Z promítaných klipů nás pobavil výjev z parku. Zamilovaná dvojice se prohání po trávníku a objímá stromy se zorničkami rozšířenými láskou. Bránici pošimral také krátký záběr na náměstí Jana Palacha.

Vraťme se teď na samý začátek, který je pro hru klíčový - naši tři mimové právě představují loutky v rukou Principála. Ten však netahá jen za jejich nitky. Inscenuje či alespoň zasahuje do osudů všech zúčastněných. Nechává-li je nadechnout a zažít pocit uznání či naplnění, činí tak jen proto, aby plně pocítili následný pád do nemilosrdné reality.

Co je ale tahle realita zač? Tvoří ji buď bezčasí čekárny nebo fantaskní rej maskovaných... "Masku už mám, teď ještě hlavu," vydává se Principál na další lov lebek v závěru. Zůstávají po něm otázky. Byl to jen pán loutek, temné fatum anebo snad Mefisto sám?

Karneval duší nám nabídl jakýsi eintopf - přátelské posezení nad opékanými buřty, jež v daný moment nadchne a solidně zasytí - na propracované menu od Iny a Kristýny si však budeme muset nejspíše počkat. Nic to ale nemění na tom, že hrnec, jenž krmi obsahuje, má po čertech hluboké dno. A věřte, že z nás nemluví to dobré víno, které jsme degustovali na popremiérovém rautu.

článek v LN napsali - Karolína Demelová, Ema Stašová, Štěpán Sirovátka

Tento článek si můžete přečíst i na stránkách Literárních novinek

Karneval duší. Salesiánské divadlo

Premiéra: 13. 3. 2008
Autorky: Kristýna Hejlková, Ina Marešová
Hudba: Vítek Drochýtek, Kryštof Hanzlík
Hrají: David Rymeš, Jéňa Pospíšil, Rena Androvičová, Daniel Vyhlídka, Aneta Podzimková, Martin Žďárek a další...